Zemědělské komodity

Krmný hrách je krmivo bohaté na bílkoviny. Ideální pro hospodářská zvířata a ryby. K přímému zkrmování nebo jako doplněk do krmných směsí. Chovateli je využíván pro bohatý obsah živin a skvělý vliv na kosti a jejich kvalitu. Výhodou krmení s hrachem je také postupné uvolňování energie a delší pocit sytosti.

Ječmen (Hordeum L.) je rod čeledi lipnicovitých. Zahrnuje 25 druhů planého ječmene a jeden druh kulturní: ječmen setý (Hordeum vulgare L.), který patří k hospodářsky nejvýznamnějším rostlinám, je to jednoletá jarní nebo ozimá obilnina. Ječmen patří mezi nejstarší zemědělské plodiny. Vyskytuje se již v čínské a indické mytologii, archeologicky je doložen již v prehistorických dobách v Evropě, Asii a Africe. Na naše území přinesly ječmen stěhovavé národy z jihozápadní Asie asi před pěti tisíci lety. Ve srovnání s pšenicí obsahuje méně škrobu, má nižší energetickou hodnotu a více vlákniny. Obsah dusíkatých látek se pohybuje kolem 11 %. Krmný ječmen má dobré dietetické vlastnosti. Příznivě ovlivňuje jakost masa a tuhost tuku. Je vhodný zejména pro výkrm prasat , skotu a králíků. Pro drůbež se využívá méně, protože obsahuje hodně neškrobových polysacharydů , zejména B-D glukosanů a pentosanů. Kvůli výrobě piva byl u většiny nově vyšlechtěných odrůd ječmene snižován obsah beta-glukanu, ovšem protože se zjistilo, že beta glukan hraje důležitou roli při odvodu přebytečné žluče z organismu, snižování hladiny cholesterolu a prevenci rakoviny, přičemž nebyly prokázány jakékoliv vedlejší účinky, je výzvou vyšlechtit nové odrůdy s asi dvojnásobným množstvím beta glukanu.

Ječmen (Hordeum L.) je rod čeledi lipnicovitých. Zahrnuje 25 druhů planého ječmene a jeden druh kulturní: ječmen setý (Hordeum vulgare L.), který patří k hospodářsky nejvýznamnějším rostlinám, je to jednoletá jarní nebo ozimá obilnina. Nejkvalitnější část produkce (v Česku asi 30 % jarních ječmenů) slouží k výrobě sladu. Mezi pěstiteli nejoblíbenější a také z hlediska výkupu nejžádanější patří odrůdy Bojos, Laudis a Malz. Kvůli výrobě piva byl u většiny nově vyšlechtěných odrůd ječmene snižován obsah beta-glukanu, ovšem protože se zjistilo, že beta glukan hraje důležitou roli při odvodu přebytečné žluče z organismu, snižování hladiny cholesterolu a prevenci rakoviny, přičemž nebyly prokázány jakékoliv vedlejší účinky, je výzvou vyšlechtit nové odrůdy s asi dvojnásobným množstvím beta glukanu. V antice byla ječná kaše běžným jídlem, dodnes se konzumuje na Blízkém Východě. V Evropě ječmen z přímé konzumace vytěsnila hlavně pšenice. Běžné jsou však ječné kroupy a krupky, sloužící jako přísada do polévek a dušených jídel. Konzumaci komplikují pluchy. Na nutriční hodnotě ječmene se podílejí zejména sacharidy (asi 80%). V ječmeni jsou přítomny i vitamíny skupiny B a E. Z ječmene se připravuje náhražka kávy – melta.

Kukuřice (Zea L.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovité (Poaceae). Z hlediska zemědělství má význam druh kukuřice setá (Zea mays L.). Český název kukuřice patří mezi novotvary vytvořené v 19. století. Domestikace kukuřice seté začala už v pravěku, pravděpodobně mezi léty 10.000 př. n. l. – 5.500 př. n. l. Dnešní genetické experimenty naznačují, že domestikace kukuřice začala někdy kolem roku 7.000 př. n. l. v centrálním Mexiku. Do Evropy se kukuřice dostala v průběhu 16. a 17. století. V žebříčku nejdůležitějších plodin světa je řazena na 5. místo, avšak její význam zejména pro některé oblasti Jižní a Latinské Ameriky je historicky mnohem větší. Minimální teplota půdy pro klíčení se pohybuje okolo 10 °C, v průběhu vegetace je pak ideální teplota v rozmezí 20-40 °C. Kukuřice je náročná na vodu - vytváří mohutný kořenový systém sahající do hloubek od 1-4 m, pokud tomu dovoluje půdní profil. Preferuje hluboké a propustné půdy. Nesnáší naopak půdy obsahující hrubší frakce - písek, suché či zamokřené. Není odolná vůči zasolení. Preferuje půdy neutrální s vyšším obsahem organického materiálu a živin. V rozvinutých zemích se kukuřice pěstuje převážně jako krmivo pro dobytek, ať už ve formě zrna či siláže, nebo jako surovina pro zpracovatelský průmysl. Její přímá spotřeba jako potraviny je okrajová, přestože roste význam sladké kukuřice jako zeleniny. V potravinářském průmyslu slouží kukuřice jako zdroj oleje, škrobu, glukózy, fruktózového sirupu a bioetanolu. Uvažuje se rovněž o použití kukuřice pro výrobu biodegradovatelných plastů a proteinů pro medicínské účely. Od roku 2005 se pěstuje v České republice, zatím jako první a jediná transgenní plodina, geneticky modifikovaná (GM) kukuřice, odolná proti škodlivému hmyzu.

Kukuřice (Zea L.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovité (Poaceae). Z hlediska zemědělství má význam druh kukuřice setá (Zea mays L.). Český název kukuřice patří mezi novotvary vytvořené v 19. století. Domestikace kukuřice seté začala už v pravěku, pravděpodobně mezi léty 10.000 př. n. l. – 5.500 př. n. l. Dnešní genetické experimenty naznačují, že domestikace kukuřice začala někdy kolem roku 7.000 př. n. l. v centrálním Mexiku. Do Evropy se kukuřice dostala v průběhu 16. a 17. století. V žebříčku nejdůležitějších plodin světa je řazena na 5. místo, avšak její význam zejména pro některé oblasti Jižní a Latinské Ameriky je historicky mnohem větší. Minimální teplota půdy pro klíčení se pohybuje okolo 10 °C, v průběhu vegetace je pak ideální teplota v rozmezí 20-40 °C. Kukuřice je náročná na vodu - vytváří mohutný kořenový systém sahající do hloubek od 1-4 m, pokud tomu dovoluje půdní profil. Preferuje hluboké a propustné půdy. Nesnáší naopak půdy obsahující hrubší frakce - písek, suché či zamokřené. Není odolná vůči zasolení. Preferuje půdy neutrální s vyšším obsahem organického materiálu a živin. V rozvinutých zemích se kukuřice pěstuje převážně jako krmivo pro dobytek, ať už ve formě zrna či siláže, nebo jako surovina pro zpracovatelský průmysl. Její přímá spotřeba jako potraviny je okrajová, přestože roste význam sladké kukuřice jako zeleniny. V potravinářském průmyslu slouží kukuřice jako zdroj oleje, škrobu, glukózy, fruktózového sirupu a bioetanolu. Uvažuje se rovněž o použití kukuřice pro výrobu biodegradovatelných plastů a proteinů pro medicínské účely. Od roku 2005 se pěstuje v České republice, zatím jako první a jediná transgenní plodina, geneticky modifikovaná (GM) kukuřice, odolná proti škodlivému hmyzu.

Mák (Papaver) je rod rostlin z čeledi mákovitých. Zahrnuje asi 50 druhů rostoucí v Evropě, Asii, Africe a USA. Nejvýznamnější z této čeledi je mák setý. (Papaver somniferum L.). Ve středověku se mák používal pro léčbu průjmů, ale hlavní význam získal až když byl nasazen jako prostředek tišící bolesti (zdroj opia). To v celé řadě států vedlo k tomu, že je pěstování máku omezováno tvrdými zákony (u nás je podle zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách zakázáno z máku získávat opium (§ 15) a pěstování máku na výměře větší než 100 m2 podléhá ohlašovaci povinnosti (§ 29)). Co se legální produkce týče, Česká republika patří ve světovém měřítku k nejvýznamnějším pěstitelským zemím. Mák je zdrojem širokého spektra alkaloidů, z nichž nejznámější je morfin. Mák, či spíše nezralé makovice, poznamenal lidstvo i negativně, protože se z něj vyrábí jedna z nejničivějších drog – heroin (produkt získávaný z nezralých makovic ovlivňoval a ovlivňuje nejen životy miliónů narkomanů, ale vzhledem k účasti vlád některých zemí třetího světa hýbe i světovou politikou a ekonomikou). Na území dnešní České republiky se mák ve velkém jako olejnina začal pěstovat počátkem 19. stol. po katastrofálních škodách na olivových plantážích v jižní Francii. Prudký nárůst pěstování u nás následoval po roce 2004, v roce 2007 bylo mákem oseto již téměř 60.000 ha. Pěstování máku postupně nahradilo plodiny regulované EU jako je cukrovka. Mezi odrůdy vyšlechtěné na českém území patří Azur (pěstován během let 1928-73), Hanácký modrý (1934-80) a Amarin (1975). Mák vykupujeme pro naše tuzemské i zahraniční obchodní partnery.

Oves (latinsky Avena) je obilnina pěstovaná za účelem zisku zrna. Dále se oves pěstuje jako zelená píce, či krycí plodina. Oves je jednoděložná rostlina z čeledi Poaceae. Oves, společně s pšenicí, ječmenem a žitem je jednou z nejrozšířenějších obilnin mírného pásma. Oves je doložen již v archeologických nálezech z doby bronzové. Oves setý (Avena sativa) je nejrozšířenější druh ovsa. Celosvětově zabírá přibližně 90 % celkových osevních ploch. Pochází ze Západní Asie, jedná se o nejmladší obilninu, je 60-150cm vysoký. Z ovesné mouky se připravuje různé pečivo, ovesné vločky jsou v euroamerické společnosti oblíbeným základem zdravých pokrmů, ovesný šrot se zkrmuje a ovesná sláma se hlavně stele. Oves jako krmivo je vynikající hlavně pro koně. Zrno průměrně obsahuje: 13 % bílkovin, 5 % tuku, 56 % sacharidů, 12 % vlákniny a asi 3,6 % minerálních látek. Oves vykupujeme pro naše tuzemské i zahraniční obchodní partnery.

Proso (Panicum) je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Jedná se o jednoleté nebo vytrvalé byliny. Jsou trsnaté nebo výběžkaté, či s oddenky nebo poléhavé. Stébla dorůstají výšek zpravidla 20-400 cm. Čepele listů jsou převážně ploché, vzácněji štětinovité nebo s nepravými řapíky. Na vnější straně bázie čepele listu se nachází jazýček, který je někdy nahrazen věnečkem chlupů. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je stažená či volná, vzácně klásky uspořádány do hroznu. Klásky jsou zpředu dozadu zmáčklé, vícekvěté, zpravidla 2-květé, vzácně 3-květé, ale spodní 1 květ (vzácně 2) je sterilní či samčí. Na bázi klásku jsou 2 plevy, které jsou většinou nestejné, většinou bez osin, vzácně krátce osinaté. Pluchy jsou zpravidla bez osin, vzácně s krátkou osinou. Plušky jsou bez osin, dvoužilné. Plodem je obilka. Je známo asi 370 druhů, které jsou rozšířeny v tropech, subtropech a teplých částech mírného pásu. Místy se vyskytuje i adventivně, některé druhy jsou významné obilniny. V České republice se vyskytuje 1 druh z rodu proso (Panicum), další 4 druhy jsou jen ojediněle zplaňující či zavlékané. Proso seté (Panicum miliaceum) je pěstovaná obilnina a může se vyskytovat i jako plevel v jiných plodinách, zvláště v teplých oblastech. Proso vláskovité (Panicum capillare), je původem v S. Americe, v ČR pěstováno jako okrasná tráva a občas zplaňuje. Jako vzácně a přechodně zplanělé byly nalezeny další druhy. Prosné semeno se používá jako krmivo domácího ptactva. Loupáním semen se získává potravina jáhly. Jelikož neobsahuje gluten, je prosné semeno, vedle rýže a kukuřice, vhodnou obilninou pro alternativní stravu kojenců mezi 4. a 6. měsícem věku a pro bezlepkovou dietu. Proso vykupujeme pro naše tuzemské i zahraniční obchodní partnery.

Pšenice (Triticum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovitých (Poaceae) s přibližně 20 druhy. Zahrnuje jak šlechtěné tak planě rostoucí druhy. Pšenice jsou jedny z nejstarších rostlin pocházejících z jihozápadní Asie. Archeologické nálezy dokládají pěstování pšenice jednozrnky na území Íránu již 6 000 let př. n. l. Na území České republiky se objevila pšenice setá v neolitu – 5000 let př. n. l. Společně s bramborami se podle posledních žebříčků dělí o 3.-4. místo mezi nejvýznamnějšími plodinami na světe, podle některých názorů ale zejména z Evropského měřítka se jedná o číslo 2, její významné rozšíření umožnilo rozvoj Evropské civilizace. Zrno pšenice, která není využita pro potravinářské účely, se používá jako krmivo a jako surovina (využívá se jako surovina k výrobě škrobu, lihu nebo piva). Zpracovávají se také stébla (sláma) a otruby, v poslední době roste energetické využití pšeničné biomasy jako obnovitelného zdroje energie). Výhodou pšenice, tak jako u jiných obilovin je poměrně jednoduchá skladovatelnost a poměrně dlouhá trvanlivost. Pšenice mají vysokou výživnou hodnotu. Pšenici vykupujeme zejména pro naše zahraniční obchodní partnery ze SRN, Rakouska a Polska.

Pšenice (Triticum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovitých (Poaceae) s přibližně 20 druhy. Zahrnuje jak šlechtěné tak planě rostoucí druhy. Pšenice jsou jedny z nejstarších rostlin pocházejících z jihozápadní Asie. Archeologické nálezy dokládají pěstování pšenice jednozrnky na území Íránu již 6 000 let př. n. l. Na území České republiky se objevila pšenice setá v neolitu – 5000 let př. n. l. Společně s bramborami se podle posledních žebříčků dělí o 3.-4. místo mezi nejvýznamnějšími plodinami na světe, podle některých názorů ale zejména z Evropského měřítka se jedná o číslo 2, její významné rozšíření umožnilo rozvoj Evropské civilizace. Pšenice poskytuje zrno, které se používá jako potravina (v Evropě je základní potravinářskou surovinou pro výrobu pečiva, těstovin a rozmanitých pokrmů, dnes už patří mezi nejvýznamnější i v Severní Americe, celosvětově je pěstována na větší ploše než plodina č. 1 rýže), krmivo a jako surovina (využívá se jako surovina k výrobě škrobu, lihu nebo piva). Zpracovávají se také stébla (sláma) a otruby (semenné slupky a mouka), v poslední době roste energetické využití pšeničné biomasy jako obnovitelného zdroje energie). Výhodou pšenice, tak jako u jiných obilovin je poměrně jednoduchá skladovatelnost a poměrně dlouhá trvanlivost. Pšenice mají vysokou výživnou hodnotu. Pšenici vykupujeme zejména pro naše zahraniční obchodní partnery ze SRN, Rakouska a Polska.

Brukev řepka olejka (Brassica napus L. var. Napus) patří do čeledi brukvovitých – Brassicaceae. Vznikla křížením brukve zelné a brukve řepice, kdy každá z těchto dvou původních rostlin přispěla polovinou genomu dnešní řepky olejky. Řepka se dnes řadí podle mnoha zdrojů mezi 10 nejvýznamnějších plodin světa. Její osevní plochy se za posledních několik let mnohonásobně zvětšily a tento trend i nadále pokračuje, díky čemuž je dnes řepka také velmi významnou medonosnou plodinou. Současného prudkého rozvoje pěstování se řepka dočkala zejména díky tomu, že olej vyprodukovaný lisováním semen řepky začal být zpracováván mimo tradičního využítí v potravinářském průmyslu ve velkém měřítku i pro výrobu biopaliv (například MEŘO - methyl ester řepkového oleje), nebo pro získávání glycerolu, vyšších mastných kyselin a dalších derivátů. Tento trend bude zřejmě i nadále pokračovat díky čím dále většímů důrazu kladenému na obnovitelné zdroje. Upravené (usušené a vyčištěné) semeno řepky olejky naše společnost vykupuje již řadu let. Mezi naše největší odběratele v poslední době patří zejména tuzemské i zahraniční společnosti provozující lisovny, dalšími odběrateli jsou zahraniční subjekty, především ze SRN, Maďarska, Slovenska a Polska.

Řepkový extrahovaný šrot nebo pokrutiny jsou nejrozšířenějším bílkovinným krmivem z naší domácí produkce. Řepkový extrahovaný šrot obsahuje 32–38 % dusíkatých látek. Má žlutozelenou až žlutohnědou barvu s černými zbytky slupek. Jeho kvalita závisí na odrůdě řepky, ze které pochází. Dnes se pěstují dvounulové řepky, které mají nízký obsah pro výživu méně vhodné kyseliny erukové a snížený obsah glukosinolátů (GSL), z nichž se vytvářejí látky narušující činnost štítné žlázy. Řepkový extrahovaný šrot by neměl obsahovat více než 20 μmol GSL/g beztukové hmoty. V Kanadě pěstovaná jarní řepka (Canola) má v extrahovaném šrotu 5 μmol GSL/g beztukové hmoty. V poslední době se objevují na trhu tři druhy řepkových krmiv: - Řepkové extrahované šroty (až 40 g tuku/kg); - Řepkové pokrutiny (40–60 g tuku/kg); - Řepkové výlisky (60–180 g tuku/kg). Výlisky obsahují vyšší zastoupení tuku podle použité technologie při jejím lisování, a to "za tepla" 12 %, při lisování "za studena" až 18 %. Kvalitou bílkoviny ani jejím obsahem sice nedosahuje řepková bílkovina hodnotu bílkoviny sójové, přesto je však řepkový šrot velmi dobrým zdrojem bílkovin pro krmné směsi. Nevýhodou řepky a jejích derivátů je obsah glukosinolátů, které snižují chutnost řepkových šrotů.

Slunečnice Slunečnice (Helianthus L.) je rod vysokých bylin z čeledi hvězdnicovitých. Celý rod obsahuje přibližně 55 až 67 druhů, dva z nich, slunečnice roční a slunečnice topinambur, se pěstují po celém světě. V Česku se můžeme běžně setkat s pěti druhy a s jedním křížencem. Mezi slunečnicemi nalezneme jednoleté i vytrvalé rostliny. Mají silný, chlupatý stonek s velkými, řapíkatými, zubatými listy. Níže rostoucí listy jsou střídavé, oválné nebo srdčité, listy při vrcholu stonku jsou užší a střídavé. Dosahují i značné výšky, 60 – 390 cm. Velké úbory se žlutými jazýčkovitými květy vyrůstají na konci stonku. U slunečnice roční existují i odrůdy se smetanovými, oranžovými nebo červenými květy. Mladá rostlina je heliotropní, tzn, že květy se otáčejí za sluncem. Heliotropismus se ve skutečnosti vyskytuje pouze u poupat, nerozvinutých květenství. Při východu Slunce se všechny slunečnice v této životní fázi natáčí na východ a postupně „putují“ po obloze na západ. V noci se opět vrací na východní pozici. Pohyb způsobují motorické buňky ve stonku pod květenstvím, v části stonku nazývané pulvinus. Když se květenství začnou otevírat, stonek ztuhne. Většinou zůstává ve východní pozici. Ke slunci se dokonce určitým způsobem natáčí i listy. Až při dozrávání semen úbor postupně těžkne a sklání se k zemi. Většina druhů tohoto rodu pochází ze Severní Ameriky, převážně z USA. Semena byla dovezena do Evropy v 16. století. Zde se v 18. století (např. v Rusku) velmi rozšířily a jsou pěstovány dodnes. Slunečnicová semínka se prodávají ke přímé konzumaci nebo se pečou na plotně. Někdy se z nich vyrábí i alternativa k arašídovému máslu. Také se jimi často přikrmují ptáci. Slunečnicový olej se používá při vaření a na výrobu bionafty. Zbytek po získání oleje se používá ke krmení dobytka. Slunečnice také produkují latex a zkoumá se jejich vhodnost pro výrobu hypoalergenní gumy. Slunečnici vykupujeme pro naše obchodní partnery tuzemské i zahraniční, především přímo pro lisovny oleje.

Žito (Secale) je rod jednoděložných rostlin z čeledi lipnicovitých (Poaceae) s přibližně 12 druhy. Kulturní druh, žito seté, je obilnina pěstovaná na polích za účelem zisku zrna, ze kterého se vyrábí potraviny pro lidi a krmiva pro zvířata. Pěstuje se též jako pícnina či meziplodina. Společně s pšenicí, kukuřicí a ječmenem je to jedna z nejrozšířenějších obilnin nejenom v mírném pásu; na rozdíl od ní je ale o trochu odolnější, takže snese i pěstování ve vyšších polohách. Křížením žita a pšenice vznikl mezidruhový kříženec tritikále zvaný žitovec. Žito není opylováno hmyzem, ale větrem. Starší český název žita je rež, často se s ním lze setkat ve formě přídavného jména režný. V minulosti bylo žito ceněno i pro jeho příznivé léčebné účinky. Žitné otruby se používaly k obkladům. Proti horečce byl připravován nápoj z opražených kůrek žitného chleba zalitých vodou. Na záněty se přikládalo těsto ze žitné mouky a medu připravované na mírném ohni. Dnes je známo, že celozrnná žitná mouka blahodárně působí na činnost střev, proti zácpě, hemeroidům a nádorům. Zrno se používá na chlebovou mouku, jako náhražka kávy (melta, cikorka), k výrobě perníků, jako krmivo či se z něho vyrábí alkohol (gin). Žito obsahuje lepek. Nutriční hodnota žita je velmi vysoká. Obilky obsahují asi 70 % sacharidů, 9 - 15 % bílkovin, 1,5 % tuku, vlákninu a pestrou škálu minerálních látek (draslík, fosfor, železo, síru, fluor a další). Žito, jak krmné, tak potravinářské, vykupujeme pro naše tuzemské i zahraniční partnery.

Tritikále (Triticale) je hybridní obilnina, která vznikla křížením žita a pšenice. Odtud její český název „žitovec“. Jeho hlavními pěstiteli jsou USA, Evropa a Austrálie. Vyznačuje se velkými klasy. Původní mateřskou rostlinou je pšenice a otcovskou žito. Rodové označení Triticosecale je složeninou latinského označení pšenice (Triticum) a žita (Secale). Odrůdy mají geneticky fixovaný vysoký výnosový potenciál, jsou tolerantnější k horším pěstitelským podmínkám než pšenice a mají dobrý zdravotní stav. V Česku jsou pěstovány ozimé odrůdy, existují i jarní formy. Potravinářské využití tritikale je především pro výrobu mouky na chléb, jehož receptura se ale musí upravovat vzhledem k tomu, že tritikale nemá stejný obsah lepku jako pšenice. Stále nedoceněnou vlastností tritikale je vysoká krmná hodnota jeho zrna, která je dána vyšším obsahem bílkovin a příznivou skladbou aminokyselin, především vyšším obsahem lysinu. Jak vyplývá z tuzemských i zahraničních údajů, ve srovnání s pšenicí má až dvojnásobný podíl rozpustných bílkovinných frakcí. Tritikále vykupujeme pro naše tuzemské i zahraniční obchodní partnery.